VZÁCNÉ TULIPÁNY

Za základ arabských parfémů se pokládá jasmín, jantar pižmo a oud. Oud je látka nesmírně drahá a v přírodě nesmírně řídká. Obsahují ji pouze pryskyřice některých subtropických stromů. Neméně důležitou složkou je květový olej, známé jsou především jeho nezaměnitelné růžové formy.

Ovšem i v historii existují rostliny, které byly tak nesmírně ceněny, že si je ani nejbohatší panovníci své doby nedovolí použít například právě jako součást do parfému pro sebe, manželku či milenky. Jednou z těchto rostlin, jejíž cena se dala ve své době snad srovnat jenom s cenou zlata, byl TULIPÁN, dnes běžná okrasa téměř každé zahrádky.

Tato nádherně aromaticky vonící pestrobarevná rostlina vyskytující se původně pouze na svazích Pamíru přichází do Evropy poměrně pozdě a velice netradičně. Dostane se sem sice díky karavanám obchodníků cestujících z Číny do Malé Asie a severní Afriky, ale nikoli jako zboží. Její pyl ulpí v srsti a na kopytech koní a velbloudů. Po staletí je tak tulipán znám pouze v osmanské říši. Své jméno dostala rostlina podle tradiční pokrývky hlavy mužů – dalban, nebo-li turban. Podle něj také dostane květina svůj latinský název Tulipa turcarum.

V 15 století se stává velkým obdivovatelem tulipánů sultán a vojevůdce Mehmed II. Dobyvatel, pokořitel Konstantinopole. Na konci 16. století se dostávají tulipánové cibulky do vídeňských zahrad císaře Maxmiliána II. Nikdo v té době netuší, co tyhle rostlinky způsobí za „pár let“ v Holandsku, ale nepředbíhejme.

Po smrti Maxmiliána nastupuje na trůn jeho syn Rudolf II., který o otcova zahradníka nemá zájem. Původně vystudovaný lékař, ale především botanik tělem i duší, Charles de l´Ecluse se roku 1592 usazuje v Liedenu a cibulky tulipánů má sebou. Rostliny však neprodává, pouze je občas ukazuje významným občanům a vědcům. Zda motivem jeho chování je rozmařilost extravagantního vědce nebo pouze chuť dráždit spoluobčany nebo tím, chce zvýšit jejich cenu, se už nedovíme. Jisté však je, že jeho jednání nastartuje „tulipánovou horečku“, cena za cibulku se v té době vyšplhá do horentních výšin. Nizozemské tulipánové šílenství trvá bez mála takřka padesát let. Na jeho konci se prodávají cibulky za desítky tisíc guldenů, za což by se daly koupit například měšťanské domy.

Ovšem nic netrvá nekonečně. I tulipánové šílenství se dočká svého konce. V tomto případě se o hromadné rozšíření tulipánů postarají zloději. V roce 1637 se hroutí trh, protože nabídka převýší poptávku. Tulipány, které ještě před několika týdny stály třicet tisíc guldenů, nemají najednou cenu skoro vůbec žádnou. To je pro mnoho lidí velká rána a bankrotují.

Nizozemské hospodářství se dostává do velkých potíží.

Jedním z těch, které postihne „tulipánová katastrofa“ je dnes světoznámý malíř, mistr šerosvitu, Rembrandt, jehož uznávají už za jeho života. V době ekonomické krize se však utrácejí peníze za důležitější věci, než je umění. Rembrandtovi nepomůže ani jeho věhlas, ani to, že své obrazy kupuje na aukcích za přemrštěné ceny, a snaží se tak aspoň udržet jejich hodnotu. Podobné „ekonomické operace“ ho však přivedou do ještě hlubších finančních problémů. Po smrti manželky Saskie, už to s ním jde jen s kopce a umírá v chudobě.

Nizozemí i po „tulipánové krizi“ zůstává největším exportérem těchto rostlin.

Martin Čáp